Proč ještě nemám žádný kostým?

Každý přece musí nějak začít

Nedávno jsem poslouchala jeden rozhovor s úspěšnou podnikatelkou, která vyprávěla, jak ji mrzí, že nezačala zaznamenávat své začátky dřív, že by byl vidět ten progres za ty roky, co se věnuje svému řemeslu.

A mě její slova doslova nakopla, protože jsem si v tu chvíli uvědomila, že už roky stagnuju. Neustále něco odkládám na „až toho budu víc umět“ nebo „až si pořídím tohle a tamto“, pořád jen nějaký až… Tak jsem se rozhodla. 

Uvědomila jsem si, že pokud nějak začnu teď hned, tak jednou pro sebe budu mít srovnání toho, jak jsem se vypracovala. A že když k tomu začnu zaznamenávat něco, co mě baví, tak mě to zároveň bude hnát dopředu, protože už přece nechci koukat na rozdělané kostýmy.

Hodně lidí si myslí, že je potřeba mít spoustu věcí předtím, než s něčím začnou. Ale přitom stačí opravdu jen málo a to nejdůležitější, co člověk potřebuje pro svůj start, je vědět, co chce dělat a odhodlání. Pak může prostě začít dělat s tím, co zrovna má, ostatní přijde samo.

Dobrým pomocníkem je mi moje vlastní představa toho, jak by vypadal můj život, kdybych měla vše to, kvůli čemu si v přítomnosti říkám to své „až budu mít“. Když se totiž zamyslím nad tím, že mě nic nebrání v tom, abych dělala co chci, tak najednou zjistím, že spoustu těch materiálních věcí vlastně nepotřebuji. Téměř nic se totiž nezmění a já mohu tvořit i tak. 

Uvedu příklad toho, jak to mám.

Momentálně bydlíme s mužem a dvěma malými dětmi v pronajatém bytě o velikosti 56 m². Nemám svou místnost, jen pár přeplněných poliček, kde shromažďuji svou nevelkou sbírku potřeb k tvoření. Kdykoliv chci něco dělat, musím být ostražitá, protože se mi dítka rády přehrabují ve špendlících a celkově je moje vybavení velmi láká. Takže tvořím nejčastěji, když spí nebo když je manžel vezme z domu pryč a nechá mi prostor. 

Jen pro pobavení níže na fotce bojové podmínky, když chci něco natáčet.

A moje dokonalá představa, jak by se mi to líbilo?

Velká dokonale vybavená místnost přesně dle mých představ. Neomezený čas, kdy bych mohla kdykoliv se mi zachce, jít tvořit. Vše pěkně po ruce a vlastnila bych prvotřídní vybavení. To je ale jen neúplná představa, která ukazuje pouze materiální stránku. Důležité je k té představě přidat realizaci nějakého mého konkrétního kostýmu.

Tak si začnu představovat jak něco kreslím, lepím, stříhám, šiju… A pak mi to dojde. To mohu dělat hned teď a nemusím na nic čekat. Sice za ztížených podmínek, ale je to lepší než roky vzdychat nad tím, že nemám prostor a vymlouvat se na nepřízeň osudu.

Krom výše uvedeného jsem se na mé cestě k vlastnímu kostýmu potýkala ještě s jednou brzdou a to neustálé srovnávání s někým, kdo už začal. Ale to je zkrátka pitomost.

Jediné fér srovnání je se sebou samým.

Mohu porovnat, jestli jsem udělala nějaký pokrok oproti včerejšku, ale nikdy nedostanu objektivní odpověď, pokud se budu srovnávat s někým, kdo se věnuje své tvorbě třeba desítky let. Dělí nás příliš mnoho rozdílů na to, aby to vůbec mohlo být objektivní.

Každý jsme v jiné životní situaci a řešíme jiné věci. Navíc i mistr se musel své řemeslo nejprve naučit a neustálým porovnáváním sebe samých s někým, kdo je na špici, si jen zbytečně srážíme naše sebevědomí, schopnosti a sebehodnotu.

Dalším hnacím motorem mi je muž, který mě podporuje v tvoření a byl mi především, když jsem se rozhodovala své postupy zaznamenávat. S jeho podporou jsem si vytvořila web, do kterého jsem vložila svou vizi. Vím, že to, co chci dělat, jsou funkční kostýmy pro sebe a své blízké, tak mě netrápí, že nejsou dokonalé. Vím, že mají sem tam nějakou chybku, ale ..

„Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“

Raději něco zkazím a vyhodím, než abych to vůbec nezkusila. Takových lidí je spoustu a mezi nimi už dál být nechci. Je to o vlastním rozhodnutí udělat „nejistý“ krok, který se většinou dělat nechce. 

Ale bez těch nejistých kroků nejde dělat velké věci.